„Němci obsadili Slovensko po prvním září 1944, po vypuknutí Slovenského národního povstání. Tiso se polekal, že by ho to mohlo smést, a obrátil se na Hitlera a ten poslal vojsko. To pro nás začalo peklo. Ty transporty, ve kterých odešli i moji další příbuzní, maminčina sestra, její manžel a dcera, které bylo osmnáct, tak ty byly odeslány už v roce ’42, ’43. Nám říkali, že jedou někam kopat zákopy, ale ve skutečnosti, jak jsme se dozvěděli mnohem později, až v roce 2008, byly odeslány do Osvětimi a přímo do plynu. Nevím, proč tu osmnáctiletou sestřenici poslali do plynu, protože rodiny, které mohly pracovat, si podrželi. My jsme měli nesmírné štěstí. Ačkoli jsme byly malé děti, když jsme přišli do Vyhní, tak mně bylo sedm a sestře dva, a do těch transportů nás nezařadili. To byl zázrak. Jeden z prvních. Pak jsme čtyři měsíce po příchodu na Slovensko byli na útěku. Museli jsme se skrývat. Všelijak jsme se dostávali směrem k východu Slovenska, co nejdál od postupující německé armády, až jsme se ocitli v jihoslovenském městě Rimavská Sobota a tam se nás ujal pan Ďulovec, pro kterého jsem posléze vyřídila diplom a medaili Spravedlivý mezi národy. Ten nás vzal k sobě domů, což bylo ve Slovenském rudohoří ve vesnici Drahová. Tam jsme u nich přebývali deset dní a pan Ďulovec s mým tatínkem chodili na hory a tam kopali bunkr. Bylo to za vesnicí a vesničani nám na jeho stavbu půjčovali desky a v tom bunkru jsme přebývali sedm týdnů v lednu a únoru ’45. Celá vesnice o nás věděla a ani jeden se nenašel, který by nás vyzradil.“