Okupace Československa zeměmi Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ukončila reformní proces pražského jara. Přelom 60. a 70. let znamenal pro československou společnost nástup normalizačního období. Rozpor mezi hlásaným ideálem a realitou se odrazil i na postoji obyvatelstva k věcem veřejným. Společnost formálně plnila to, co po ní režim chtěl, a zároveň se starala o své. Normalizační režim nikdy nezískal otevřenou podporu společnosti. Otevřeně se ale proti němu až do pozdních osmdesátých let také většina obyvatel nepostavila. Navenek se tato situace jevila jako všeobecný souhlas mezi společností a vládnoucími strukturami. Pokus o narovnání vztahů mezi Čechy a Slováky - zavedení federativního uspořádání centrálně řízeného státu - se nepodařil. I přesto ale i Slovensko zaznamenalo zvýšené investice do průmyslu a zemědělství. Státem řízená ekonomika nedokázala uspokojit poptávku po kvalitním spotřebním zboží. Stát ale hledal cestu, jak si získat podporu obyvatel. Rozhodl se jít cestou vyššího uspokojování potřeb pracujících. Zajištění určitých sociálních jistot jako např. stabilní ceny, podpora rodinám s dětmi, zlepšení postavení důchodců atd. napomáhaly alespoň u části společnosti zajistit status quo. Ne každý ale byl ochotný jít touto cestou. Někteří se snažili chovat nezávisle na tehdejších mocenských strukturách, jako např. členové undergroundu. Otázka lidských práv a jejich dodržování iniciovala formování čsl. disentu. Státní moc však nepřipustila jakýkoliv pokus diskuzi a kritiku. Určité uvolnění poměrů nastalo až v polovině 80. let.