“ Němci očekávali příjezd Hitlera, který se měl dostavit osobně. A tak se taky stalo, do Brna přijel někdy před polednem. Pochodoval městem, ve kterém jsem chodil na vysokou školu. Dalšího dne jsem šel normálně do školy. Nevěděl jsem, jestli se bude konat výuka, nebo jestli byla přerušená. Ve škole už všichni více méně věděli, kdo je Žid a kdo není. Shromáždili všechny Židy a vyházeli nás z oken v prvním patře. Čekali tam na nás. Nacisté. Pravděpodobně to byli Němci, protože obyvatelstvo Brna tvořili asi ze sedmdesáti procent Němci. Jen asi třicet procent obyvatel byli Češi. Takže i na univerzitě bylo mnoho německých studentů. Ono bylo samozřejmě obecně známo, kdo je Žid. Takže otevřeli okna a… já jsem dopadl na nohy. Nebyla to až tak veliká výška, ale i tak jsem měl štěstí, jen lehce jsem se zranil. Nic vážného, ale nebylo to příjemné. Od té doby jsem se musel každý den hlásit na německém úřadě, na Gestapu. Jakožto Žid jsem tam musel chodit každé ráno. “

„V osmatřicátém a devětatřicátém to ještě šlo. Potom, když nás volali, když všechny Židy volali na transport, tak my jsme tam byli taky a nějakým způsobem, snad proto, že jsme byli míšenci, nás pustili ven. Nebyli jsme vzatí. Na cestě domů, byly jsme tam s maminkou, a maminka řekla: ‚Příště se to nestane. Příště nejdeme.‘ V té době maminka pravděpodobně každému řekla, že jsme v koncentráku, ale my jsme zůstaly v zahradě, já jsem byla v zahradě od božího rána do večera, aby nás nikdo neviděl, že tam jsme, aby si nikdo nevzpomněl. Sestra byla u dědečka. Oni nás nechtěli držet dohromady, protože když chytnou jednoho, aby nechytli oba.“